Francisco Valdomiro Lorenz
2 books
Biography
František Vladimír Lorenc (1872 - 1952) také známý ve
světě pod brazilským jménem Francisco Valdomiro
Lorenz, se narodil 24.12.1872 ve Zbyslavi. Chodil do školy
v obci Trojovice a později absolvoval čtyři třídy ve
Zbýšově a ve svých deseti letech chodil denně pěšky
mnoho kilometrů do měšťanské školy v Čáslavi. Potom
přešel přímo do druhé třídy gymnazia v Čáslavi, kde
absolvoval čtyři třídy. Pátou a šestou třídu gymnazia
absolvoval v Kolíně. Při gymnazijní zkoušce v Kolíně
prokázal znalosti všech slovanských jazyků, dále řeckého,
latinského a překládal z čínského jazyka. Kvůli svému
potěšení, aby mohl číst „Kázání na Hoře“, studoval
původní aramejský jazyk, kterým mluvil Ježíš Kristus.
Potom ještě studoval cikánský jazyk a překládal z
hebrejštiny.
Dalších studií se musel vzdát kvůli hrozbě tuberkulozy a
hladu, byl často nemocen, ale stále se dychtivě učil. Musel
získávat peníze na chleba domácím vyučováním studentů.
Ale když ještě bydlel v Kolíně a trochu si vydělal
přispíváním do časopisů, stal se žurnalistou. Pak začal
bydlet jako podnájemník u svého známého v Praze. V
jednom z dopisů se přiznával, že honoráře za přispívání do
tehdejších levicových mládežnických časopisů a za
soukromé vyučování, mu nestačilo na pokrytí životních
potřeb a často musel hladovět.
František Lorenc docházel v Praze do klubovny U Pštrosů,
kde se konaly dělnické mládežnické schůzky. V kulturním
kroužku, který vedli studenti, Lorenc učil jeden z
projektů umělého jazyka Volapük, ale hned, když se
dozvěděl o dalším projektu mezinárodního jazyka
esperanto, začal se o něj zajímat. Nadšeně se učil, zároveň
vyučoval zájemce a v krátké době byl tak schopný, že
sepsal a svým nákladem vydal „První učebnici esperanta
pro Čechy“.
V 18. června. 1893, během jedné demonstrace, byl Lorenc
uvězněn devět týdnů vyslýchaný ve věznici a odsouzen k
desetidennímu žaláři mezi zločince. Nakonec se uskutečnil
uměle vykonstruovaný proces proti Omladině, proti
imperialistickému spiknutí v r. 1893. Lorenc obdržel
povolávací rozkaz k tříleté vojenské službě.
Velká náhoda pomohla Františkovi, když jedna česká
řemeslnická skupina byla připravena vycestovat do
Brazilie, kterou platil brazilský stát, aby tam byla
založena pracovní kolonie. Lorenc dostal osobní doklady od
mladého řemeslníka, který v poslední chvilce se rozhodl
zůstat u své milenky. A tak skrytě opustil navždy svou
rodnou zem. Odjel z Hamburku lodí 13. září 1893.
V 9. října. 1893 se Lorenc vylodil v Rio de Janeiro.
Tenkrát v Brazilii byla revoluce a plány české skupiny se
rozpadly. Všichni se rozešli a snažili se každý sám uživit.
První roky v Brazilii byly pro Lorence těžké jak pro
vyhnance. Pracoval u zedníků, jako lodní nakladač,
horník, kde ztratil svůj veškerý majetek, pracoval též v
obchodě se sušeným masem, jako zemědělský dělník,
pošťák a i jako učitel. Lorenc s kamarádem Tišlerem se
dostal s velkým utrpením do vesnice Sao Feliciano v r.
1894. Tam si postavili chatu z hlíny a Lorencovi se
podařilo dostat pozemek 250x1000 m na 5 roků v části
obce Linha Apolinario. Musel kácet v lese stromy s pomocí
sousedů.
Později se přestěhoval do Porte Alegre, kde dostal
zaměstnání: stal se překladatelem a kontrolorem v
organizaci, která se starala o emigranty. Aby mohl tento
obor vykonávat, musel se podrobit veřejné zkoušce, v
které prokázal své znalosti ze 12 jazyků. Stal se vládním
interpretistou i v českém jazyku. Po 6 měsících však
přece jen musel opustit své zaměstnání pro plicní
František Vl. Lorenc - Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta
onemocnění. Rozhodl se v r. 1894 přestěhovat znovu na
venkov do Sao Feliciano, kde žil jednoduchým životem.
V r.1896 postavil chatu z hlíny a slámy, která mu sloužila
jako jeho soukromá škola. Tam vyučoval jazyky:
portugalsky, německy a polsky pro děti osadníků. Ráno
vyučoval, odpoledne obdělával pozemek své parcely v
Linha Apolinario.
F. V. Lorenc se oženil se 17tiletou dívkou z Pruska Idou
Kreševskou, která mu byla vzornou manželkou.V r. 1898
se stal otcem prvního syna Emila, který však brzy
zemřel.
Lorenc byl velmi vyhledáván také jako lidový léčitel,
který studoval též magnetismus, sugesci, homeopatii a
lékařské byliny. Také se zabýval okultismem,
spiritismem, lingvistikou a esperantem.V roce 1912
obdržel i licenci jako praktický lékař, byl velmi úspěšný,
ale málo vydělával.
V květnu 1903 byl Lorenc určen (tajemníkem pro vnitřní
záležitosti) zatímně vyučovat chlapeckou devátou třídu v
kolonii Sankta Feliciano a tak jeho soukromá škola se stala
státní a on byl jmenován skutečným učitelem v r. 1906.
V r. 1929 byl Lorenc znovu zkoušen z matematiky a
obdivován ze svých znalostí. Při státních zkouškách z
cizích jazyků udivoval přítomné. Ani latinský, řecký,
arabský, francouzský a další jazyky mu nikdy nedělaly
problémy. Zkoušející doktor Cardoso se zájmem se ho ptal,
zda mluví ještě nějakým dalším jazykem. Lorenc
odpověděl, že ano, že ještě padesáti dvěma a pokouší se
zdokonalit v jazycích maajů, aztéků a jazyků severní
Ameriky. Dr. Cardoso se ještě zeptal, zda Lorenc mluví i
japonsky. Když přisvědčil, doktor přivedl Japonce a po
krátké konverzaci Japonec doktora informoval, že Lorenc
opravdu mluví japonsky a dokonce poznal, že Japonec
nemluví nářečím tokijským, ale jokohamským. V ten
okamžik se stalo něco, co velmi ohromilo přítomné.
Doktor Cardoso vstal a nahlas řekl. „Dámy a pánové,
prosím, povstaňte!“ Šel k Lorencovi a řekl: „Mistře,
zaujměte místo, které já neprávem okupuji. To místo
náleží Vám“. Následoval bouřlivý potlesk.
Avšak Lorenc požádal o povolení vrátit se do své školy,
kde ho chlapci již očekávali. Měli ho rádi, protože
uplatňoval výuku podle Komenského „škola hrou“.
V r. 1930 se stal ředitelem, kde pracoval až do r. 1942,
kdy odešel do důchodu.
V r. 1931 byl Lorenc pozván dr. Fr. Soukupem, předsedou
Senátu, aby se vrátil do své rodné země, ale odmítl.
V letech 1936-37, kdy konečně Lorenc našel vydavatele,
začal se aktivně věnovat esperantské literatuře.
Žil v Dom Feliciano až do roku 1952, potom v malém
domku v Porto Alegre, ulice Felicissimo de Azevedo č.
420, část Higienópoli. Tam 24. května 1957 František
Vladimír Lorenc, člověk, který měl tak neobyčejný život,
zemřel.
Joan Francés Blanc
světě pod brazilským jménem Francisco Valdomiro
Lorenz, se narodil 24.12.1872 ve Zbyslavi. Chodil do školy
v obci Trojovice a později absolvoval čtyři třídy ve
Zbýšově a ve svých deseti letech chodil denně pěšky
mnoho kilometrů do měšťanské školy v Čáslavi. Potom
přešel přímo do druhé třídy gymnazia v Čáslavi, kde
absolvoval čtyři třídy. Pátou a šestou třídu gymnazia
absolvoval v Kolíně. Při gymnazijní zkoušce v Kolíně
prokázal znalosti všech slovanských jazyků, dále řeckého,
latinského a překládal z čínského jazyka. Kvůli svému
potěšení, aby mohl číst „Kázání na Hoře“, studoval
původní aramejský jazyk, kterým mluvil Ježíš Kristus.
Potom ještě studoval cikánský jazyk a překládal z
hebrejštiny.
Dalších studií se musel vzdát kvůli hrozbě tuberkulozy a
hladu, byl často nemocen, ale stále se dychtivě učil. Musel
získávat peníze na chleba domácím vyučováním studentů.
Ale když ještě bydlel v Kolíně a trochu si vydělal
přispíváním do časopisů, stal se žurnalistou. Pak začal
bydlet jako podnájemník u svého známého v Praze. V
jednom z dopisů se přiznával, že honoráře za přispívání do
tehdejších levicových mládežnických časopisů a za
soukromé vyučování, mu nestačilo na pokrytí životních
potřeb a často musel hladovět.
František Lorenc docházel v Praze do klubovny U Pštrosů,
kde se konaly dělnické mládežnické schůzky. V kulturním
kroužku, který vedli studenti, Lorenc učil jeden z
projektů umělého jazyka Volapük, ale hned, když se
dozvěděl o dalším projektu mezinárodního jazyka
esperanto, začal se o něj zajímat. Nadšeně se učil, zároveň
vyučoval zájemce a v krátké době byl tak schopný, že
sepsal a svým nákladem vydal „První učebnici esperanta
pro Čechy“.
V 18. června. 1893, během jedné demonstrace, byl Lorenc
uvězněn devět týdnů vyslýchaný ve věznici a odsouzen k
desetidennímu žaláři mezi zločince. Nakonec se uskutečnil
uměle vykonstruovaný proces proti Omladině, proti
imperialistickému spiknutí v r. 1893. Lorenc obdržel
povolávací rozkaz k tříleté vojenské službě.
Velká náhoda pomohla Františkovi, když jedna česká
řemeslnická skupina byla připravena vycestovat do
Brazilie, kterou platil brazilský stát, aby tam byla
založena pracovní kolonie. Lorenc dostal osobní doklady od
mladého řemeslníka, který v poslední chvilce se rozhodl
zůstat u své milenky. A tak skrytě opustil navždy svou
rodnou zem. Odjel z Hamburku lodí 13. září 1893.
V 9. října. 1893 se Lorenc vylodil v Rio de Janeiro.
Tenkrát v Brazilii byla revoluce a plány české skupiny se
rozpadly. Všichni se rozešli a snažili se každý sám uživit.
První roky v Brazilii byly pro Lorence těžké jak pro
vyhnance. Pracoval u zedníků, jako lodní nakladač,
horník, kde ztratil svůj veškerý majetek, pracoval též v
obchodě se sušeným masem, jako zemědělský dělník,
pošťák a i jako učitel. Lorenc s kamarádem Tišlerem se
dostal s velkým utrpením do vesnice Sao Feliciano v r.
1894. Tam si postavili chatu z hlíny a Lorencovi se
podařilo dostat pozemek 250x1000 m na 5 roků v části
obce Linha Apolinario. Musel kácet v lese stromy s pomocí
sousedů.
Později se přestěhoval do Porte Alegre, kde dostal
zaměstnání: stal se překladatelem a kontrolorem v
organizaci, která se starala o emigranty. Aby mohl tento
obor vykonávat, musel se podrobit veřejné zkoušce, v
které prokázal své znalosti ze 12 jazyků. Stal se vládním
interpretistou i v českém jazyku. Po 6 měsících však
přece jen musel opustit své zaměstnání pro plicní
František Vl. Lorenc - Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta
onemocnění. Rozhodl se v r. 1894 přestěhovat znovu na
venkov do Sao Feliciano, kde žil jednoduchým životem.
V r.1896 postavil chatu z hlíny a slámy, která mu sloužila
jako jeho soukromá škola. Tam vyučoval jazyky:
portugalsky, německy a polsky pro děti osadníků. Ráno
vyučoval, odpoledne obdělával pozemek své parcely v
Linha Apolinario.
F. V. Lorenc se oženil se 17tiletou dívkou z Pruska Idou
Kreševskou, která mu byla vzornou manželkou.V r. 1898
se stal otcem prvního syna Emila, který však brzy
zemřel.
Lorenc byl velmi vyhledáván také jako lidový léčitel,
který studoval též magnetismus, sugesci, homeopatii a
lékařské byliny. Také se zabýval okultismem,
spiritismem, lingvistikou a esperantem.V roce 1912
obdržel i licenci jako praktický lékař, byl velmi úspěšný,
ale málo vydělával.
V květnu 1903 byl Lorenc určen (tajemníkem pro vnitřní
záležitosti) zatímně vyučovat chlapeckou devátou třídu v
kolonii Sankta Feliciano a tak jeho soukromá škola se stala
státní a on byl jmenován skutečným učitelem v r. 1906.
V r. 1929 byl Lorenc znovu zkoušen z matematiky a
obdivován ze svých znalostí. Při státních zkouškách z
cizích jazyků udivoval přítomné. Ani latinský, řecký,
arabský, francouzský a další jazyky mu nikdy nedělaly
problémy. Zkoušející doktor Cardoso se zájmem se ho ptal,
zda mluví ještě nějakým dalším jazykem. Lorenc
odpověděl, že ano, že ještě padesáti dvěma a pokouší se
zdokonalit v jazycích maajů, aztéků a jazyků severní
Ameriky. Dr. Cardoso se ještě zeptal, zda Lorenc mluví i
japonsky. Když přisvědčil, doktor přivedl Japonce a po
krátké konverzaci Japonec doktora informoval, že Lorenc
opravdu mluví japonsky a dokonce poznal, že Japonec
nemluví nářečím tokijským, ale jokohamským. V ten
okamžik se stalo něco, co velmi ohromilo přítomné.
Doktor Cardoso vstal a nahlas řekl. „Dámy a pánové,
prosím, povstaňte!“ Šel k Lorencovi a řekl: „Mistře,
zaujměte místo, které já neprávem okupuji. To místo
náleží Vám“. Následoval bouřlivý potlesk.
Avšak Lorenc požádal o povolení vrátit se do své školy,
kde ho chlapci již očekávali. Měli ho rádi, protože
uplatňoval výuku podle Komenského „škola hrou“.
V r. 1930 se stal ředitelem, kde pracoval až do r. 1942,
kdy odešel do důchodu.
V r. 1931 byl Lorenc pozván dr. Fr. Soukupem, předsedou
Senátu, aby se vrátil do své rodné země, ale odmítl.
V letech 1936-37, kdy konečně Lorenc našel vydavatele,
začal se aktivně věnovat esperantské literatuře.
Žil v Dom Feliciano až do roku 1952, potom v malém
domku v Porto Alegre, ulice Felicissimo de Azevedo č.
420, část Higienópoli. Tam 24. května 1957 František
Vladimír Lorenc, člověk, který měl tak neobyčejný život,
zemřel.
Joan Francés Blanc